„David. Král David.“ Zasmála se. Její smích se mu líbil, protože prozrazoval, jaká je. Byl to smích láskavý, radostný. Byla v něm rozkoš. Zamiloval se do toho smíchu a požádal ji, aby s ním šla na šálek čaje, v nádeěji, že ten smích vezme sebou. Strávili spolu několik hodin v kavárňe a hovořili o bezvýznamných věcech. David jen seděl, nic neplánoval, v nic nedoufal, byl jen unesen její přítomností. To, čo ho upoutalo, nebyly její černé oči ani fyzický puvab. Nebyla to ani její inteligence, třebaže jí byla obdařena víc než bohatě.
Líbila se mu její vlídnost, ale mátla ho její síla. Ta kombinace ho znervózňovala. Říkal si, že jde jen o chvilkové rozptýlení. Že už ji nikdy neuvidí. Že je docela zajímavé dívat se skrze zakřivený prostor a pozorovat bytost, která žije na jiné planetě.
Pak si priznal, že lže sám sobě. Věděl, že by ho museli z kavárny dostat násilím, než aby se z vlastní vule zvdal její přítomnosti. Museli by něj vzít obušek, aby od ní odešel. Přesto nebyl schopen jí to říci. Navzdory tomu, že byl mistrem slov právického jazyka, stěží dokázal mluvit souvisle. Začal větu a nedokončil ji. Koktal. V hlavě měl prázdno a čekal, zda ho něco napadne. Cítila to a většinu hovoru obstarávala sama s tím, že nechávala dost prostoru na občasné poznámky. Zustali spolu až do zavírací doby. Neustále si odkašlával a chystal sa něco říci, ale nakonec stejně nic neřekl. Dívala sa na něj pohledem, který ho uváděl v zmatek, pretože byl směsicí zvědavosti a náklonnosti, s náznakem soucitu nad jeho nespecifikovaným utrpením. Mluvila o všem: o knihách a politicích, o stále nových a nových hrozbách války, o květinách, o moři. Milovala moře. Milovala vodu. Řekla mu, že miluje, když ji nadnáší Mrtvé moře.
Michael D. O‘ Brien: Apokalypsa
Práve dočítavam to čo som nestihol počas KAN mesiacov – napr. Apokalypsu – v ktorej nájdeme veľa prameňov, z ktorých teba čerpať – i o láske.